pátek 28. listopadu 2014

Je to dobrý, ale už to nevař

Osobně miluju sladká jídla. U nás doma na ně byl vždycky specialista tatínek, který si dokázal vymazlit žemlovku, roládu anebo jabka v županu. Já je až tak často nevařím, ale stalo se mi, že mě přepadla šílená chuť na kynuté knedlíky.


Našla jsem si super recept, který vypadal, že ho I děcko zládne. Zadělala jsem na svoje (první!!) kynuté těsto, uvařila knědlíky s meruňkami vevnitř, hrdě naservírovala na talíř spolu s tekutým tvarohem a zavolala muže k jídlu.

V první chvíli jsem si nevšimla, jak na to s nedůvěrou kouká. Popravdě jsem se víc věnovala svému talíři, jelikož chuť na ty hnedlíky byla větší, než ohledy na drahou polovičku. I začal se muž v jídle dloubat, něco málo snědl a až jsem se já nakufrovala tak, že mě zajímalo i okolí, položila jsem otázku “Chutná ti miláčku?”. A tu se mi dostalo té úžasné odpovědi “Je to dobrý, ale už to nevař.”.

Nechápala jsem. Chutnaly a vypadaly, jak měly… Co tu nehrálo? Francouz (a stejně tak i řada dalších cizinců) nepovažuje sladké jídlo za hlavní chod a představa jíst pouze toto, se mu hluboce příčila. Jeden malý jako dezert, proč ne. Ale ne jako hlavní jídlo. Marně jsem se snažila vysvětlit, že oni jsou schopní si dát palačinky s nutelou na hlavní jídlo. To je totiž něco jiného. A tak jsem se vzdala a prostě už vím, že sladké knedlíky ne. :)